„Podzimní listí to jistí.“
Počasí babího léta jsme využili k jednodennímu výletu podél zlatého potoka. Ač se noční teploty znatelně přiblížily k nule, už před půl devátou, kdy byl sraz na autobusovém nádraží, je vycházející sluníčko začalo tlačit opět výš a slibovat nádherný den.
Sešlo se nás celkem 10 a v tomto počtu jsme se snadno vešli do autobusu směr Vitějovice. Kdo tuto oblast zná, ví, že naše další cesta vedla z kopce dolů a hned za první odbočkou jsme si procvičili poznávání zdejší flory. Po pár minutách jsme došli na náves, kde jsme si nejprve prohlédli památník obětem první světové války, následně jsme prozkoumali nástěnku zdejší základní školy a objasnili si, proč je na škole vyvěšena státní vlajka a že důvodem opravdu nejsou narozeniny zdejšího školníka, a pak jsme u kostela důkladně prozkoumali mapu, hledali různé mapové značky a zjistili, že naše další cesta povede po zelené turistické značce.
Sešli jsme tedy ke Zlatému potoku, kde nás na chvíli zabavilo dětské hřiště a dále jsme vyrazili po zelené turistické značce. Asi po 200 metrech se první hladovci rozhodli, že dál ani krok a musela být vyhlášena krátká občerstvovací pauza, čehož využily místní obyvatelky, aby od nás zjistily start i cíl naší cesty a velmi se podivovaly, že za sebou nemáme už minimálně 5 kilometrů, jak to podle tváří a hladu členů naší výpravy vypadalo.
Po občerstvení jsme vyrazili dál a zahráli si drobnou hříčku na pozornost, přičemž jsme neustále dle dostupných rostlin procvičovali poznávání stromů a květin. Po dalším necelém kilometru naše neposedné členy zaujal kamenitý svah zvedající se nad Zlatým potokem, což předznamenalo další pauzu, tentokrát na hraní a šplhání, při které nikdo nepřišel ke zranění, někteří stihli zdlábnout druhou část svačiny a navrch jsme se od Danky dozvěděli všechno možné o veverkách.
Sluníčko sice vzduch oproti ránu ohřálo, ale na naši stranu údolíčka ještě nedosáhlo, a tak zatím nebylo nikterak horko. Pokračovali jsme v nastaveném směru i tempu, které jsme cíleně zpomalovali drobnými hříčkami, například sbíráním vhodného krmení pro veverky. Cestou jsme minuli několik zazimovaných tábořišť. Na tom, kde jsme plánovali rozdělat oheň a poobědvat, se pásly krávy, a protože jsme s nimi nechtěli svádět boj o pokrm, sebrali jsme zbytek sil, kterých po třech ušlých kilometrech již zbývalo poskromnu, a posunuli se ještě o kousek dál.
Na další louce jsme využili pracovitosti zdejšího krtka a z jedné obří krtiny jsme vytvořili ohniště, na němž se velmi rychle pekly buřtíky, chleby, rohlíky i jablíčka. Ondra, Madla a Esterka si s plnými břichy vyzkoušeli, jak správně zorientovat mapu. Na závěr jsme si zahráli za hejno veverek, z nichž jedna se snaží zahnat ostatní od svého hnízda, zalili jsme a zamaskovali ohniště a vyrazili na další cestu s vědomím, že zbývající necelé 4 kilometry snad za tři hodiny stihneme ujít. Sluníčko se už tou dobou dostalo i na druhou stranu údolí a tak jsme mohli odložit svrchní vrstvy oblečení.
Tempo chůze trochu zrychlilo hledání kešek. První jsme objevili u zbytků starého domu, kterého bychom si jinak možná ani nevšimli. Tento nález pak všechny namotivoval k tomu, že se těšili na další kešku, která byla asi kilometr před námi u kamenného mostu. Ta nám dala hodně zabrat, protože spadané bukové listí a spadlý strom její úkryt bezpečně zamaskovaly. Ale nakonec se nález podařil. Od technické památky, kterou kamenný most je, jsme se brzy dostali až k Forků mlýnu, kde jsme se uvelebili na trávě na sluníčku a snažili jsme se v kvízu zúročit vědomosti o veverkách nabyté během cesty.
Na další cestě jsme si vysvětlili, co znamená a jak vypadá náhon k mlýnu a poblíž jeho stavidla jsme našli třetí a poslední dnešní kešku. Na závěr našeho putování nás čekal první větší kopec, který jsme zdárně udolali a navzdory některým katastrofickým scénářům jsme se k autobusové zastávce přiblížili s předstihem téměř půl hodiny. Protože se nám nechtělo čekat u silnice, uvelebili jsme se kousek výše na louce, kde proběhlo slavnostní předání mětýnkových odměn za celodenní výkony. Pak už zbývalo jen seběhnout z kopce a počkat, až přifrčí náš autobus. Pan řidič z nás neměl radost, protože si myslel, že jsme čuňátka a zašpiníme mu jeho vycíděný vůz, ale po lehkém oklepání kalhot se přece jen smilovat a do Prachatic nás odvezl. Na nádraží si pak všechny členy naší slavné výpravy mladší 18 let vyzvedli jejich rodiče a tím jsme tento pohodový podzimní výlet uzavřeli.
P.S.: Tempo je popisováno lehce ironicky, nicméně bylo zcela úměrné věku nejmladších členů výpravy.
